Pejsci s handicapem nás milují stejně jako ti zdraví...

Příběh je o našem velkém drobečku Panchitovi

 

 Normální štěňátko, trochu většího vzrůstu s milou a přátelskou povahou. A co se mu stalo?

    

    Byl první máj, lásky čas a nám se náš Panchi po druhé narodil. V podvečer jsme odváželi rodiče z nedaleké májové pouti a náš Panchi zůstal doma. Pár hloupých náhod, jako otevřený balkón, poloprázdný pytel od granulí a samozřejmě naše nepřítomnost - to vše se změnilo v jedno velké drama. Panchito nebyl doma sám poprvé a balkón měl otevřený bez povšimnutí. Jen ten pytel jsem zapomněla odnést... Náš příjezd domů bez hlasitého vítání nás zarazil už na schodech. Po otevření bytu a marného hledání pejska nám došlo, co se asi stalo. Ani nevím, jak rychle se dají sejít schody. My snad letěli. Našli jsme ho pod balkónem s tím pytlem od granulí na hlavě. Hrozný pohled, strašný pocit a otázka, co teď? 

   Samozřejmě se okamžitě volalo lékaři, který měl Panchita v ošetřování. Po vylíčení situace a žádostí jestli nám pomůže, jsme ještě přiznali, že u sebe máme jen určitou část peněz. Bylo nám řečeno, že si máme zbytek sehnat. Opět telefony po známých a nebýt této pomoci, tak nevím. Po sehnání peněz jsme jeli za lékařem a po vyšetření nám řekl, že je to vážná zlomenina lopatky, která se přelomila a vychýlila. Ramenní kloub s jamkou jsou laicky řečeno roztříštěné. Doporučil nás do Prahy, kam také obratem volal. Dal Panchitovi léky na bolest a poslal nás domů. Návrat domů asi kolem jedenácté večer a v hlavě otázky. Pomůžou mu? Panchi spal celou noc mezi mnou a přítelem. Skoro stále jsme bděli. Asi v šest ráno jsme už volali do Prahy. Museli jsme čekat do deváté hodiny, až přijde lékař, který si měl pejska vzít na starost. Další tři hrozné hodiny čekání. Další rána přišla hned po zavolání. Prý až v úterý nás mohou vzít a to ten den byla neděle! To co se nám honilo v hlavě a občas vypadlo z úst sem opravdu psát nebudu. Vzdát to? NE.

 

    Hledáni na internetu, voláni po přátelích a hledání lékaře, který pejskovi pomůže, nás drželo v naději, že ho najdem. Našli!!!  Kamarádka mi doporučila pana doktora Vepřeka z kliniky v Mimoni. Kontakt jsme našli a okamžitě volali. Po otázce, proč jsme nepřijeli už včera, jsme zůstali zaskočeni a přiznali, že jsme o něm nevěděli. TAK SEM PRIJEĎTE A MY SE NA NĚJ PODÍVÁME. Něco tak hřejivého jsme dlouho neslyšeli. Ubrečené, nešťastné a s pejskem v bolestech nás přijali, Panchimu se hned začali věnovat. Po vyšetření nás pan doktor vzal do své pracovny a ukázal, co má Panchi za zranění. Byl k nám upřímný, nevěděl, jak to bude vypadat uvnitř, ale zeptat se prý musí... Nebude-li jiná možnost, jestli dáváme souhlas k amputaci. Pohled můj a mého přítele Jarouška se setkal a oba jsme na sebe hleděli se slzami v očích. Čekali jsme, kdo z nás řekne to slovo. Ano. Myslím si, že pan doktor poznal, že Panchiho máme moc rádi a tak nám vysvětlil, že i pejsek o třech žije rovnocenný život jako o čtyřech. My jsme souhlas dali, ale doufali, že nebude potřeba. Něco přes čtyři hodiny trvala operace o záchranu packy. Nás ještě čekal jeden úkol a to vyřešit finance. Peníze jsme sehnali díky Providentu a ochotě pana Skály jsme měli na částečné uhrazení operace. Zpět na kliniku jsme se vrátili asi kolem čtvrté hodiny. Návaly zoufalství a strachu, jak operace dopadne, nám vháněly slzy do očí víc a víc. Asi v půl páté se otevřely dveře do ordinace a pan doktor Vepřek ještě celý zadýchaný se na nás podíval a my se dívali na něj a čekali, co nám poví. Pousmál se a řekl: "PACKU MÁ, ALE NEVÍM JESTLI TO DOPADNE. BYLO TO MOC OŠKLIVÉ" Nebo tak nějak… Já jen vím, že jsem se zase rozbrečela a zaslechla, že se musí počkat.

  

    Popisovat týden čekání na sobotu je nesmysl. Ale je důležité napsat, že hledáni na internetu a dozvídat se víc o handicapovaných pejscích není vůbec žádný nesmysl. Já tam našla ÁRONKA, třínohou kolii. Po přečtení jeho příběhu, jsem si sama uvědomila, že i o třech má náš pejsek šanci na dobrý život. Sobotní odpoledne s Panchitem, něco nádherného po týdnu bez něho. Ovázaný ale šťastný že je s námi, to vám je k nezaplacení. Po třech se předváděl a kousal nás radostí a nám to dělalo dobře. Celé dvě hodiny štěstíčka. Po vrácení pejska na kliniku nám pan doktor oznámil, že v pondělí udělá rentgen a uvidíme, jak to dopadlo a ozve se.

              

    Dlouhé pondělí. Čekání co bude… A pak rána. Můj přítel Jaroušek ani nemohl promluvit a já věděla, jaká uhodila. I přes veškerou snahu pana doktora kloub a šlachy už neplnili funkci a tlapka byla bez citu. Byl nesmysl jí Panchimu nechat. Jen by mu v životě působila problémy. Smutek a ty ostatní pocity se vrátily. Nápad napsat manželům Kubátovým, kteří si vzali třínohého Áronka z kliniky, kde byl náš pejsek po zákroku, byl jako vysvobození. ŽÁDOST O POMOC a zmatená, ale snad jasná zpráva, kterou jsem jim napsala, je nenechala chladnými a obratem my napsali. Jejich podání ruky a setkání s nimi a Áronkem mi pomohlo smířit se s osudem a přestat se bát budoucna. Áronkova přítulnost a očička, do kterých se člověk díval a cítil, jak to vše opadá, bylo nepopsatelné. Odjížděla jsem vyrovnanější a možná že i hodně silná čelit dalším novým věcem. Ve čtvrtek jsme volali na kliniku, domluvili návštěvu na sobotní poledne a těšili se na Panchitka.

  

    Příjezd na kliniku a srdečné přivítání pana doktora. Řekl, že si Panchiho můžeme vzít domů, jelikož je bez komplikací. Dal nám ten nejhezčí dárek. Dostali jsme instrukce, jak s léky a převazováním, ale já pořád vyhlížela to naše sluníčko. A pak přišel s paní Vepřekovou a jen co nás viděl, tak začalo to nejdelší vítání co znám. Svým způsobem se divím, že ordinace stojí   Návrat domů už byl veselejší, když si Panchi očichal svoje koutečky, usnul tak spokojeným a tvrdým spánkem, že to nejde jinak říct, než že ten kluk byl spokojený. Já a Jaroušek zatím nebydlíme spolu a já musela odjet v neděli do Kravař, kde žiju s mými dcerkami Jesinkou a Kačenkou. Kluci a hlavně Jaroušek, na vše zůstali samotní. My holky jsme volali každý den, jak jim to jde a už se těšili na pátek. V pátek jsme se zase shledali. Zase to naše vítání a radost nám nedovolila lítost a smutek. Rána se hojila bez problémů a Panchi se předváděl, jak je šikovný.

 

    Dnes je Panchitovi 7 měsíců a je asi pět týdnů po zákroku. Rána se hojí a díky péči mého přítele, kterou Panchimu věnuje. Je vše, jak má být. Jak se říká, všechno zlé, je k něčemu dobré. My poznali lidi, kterým není osud zvířátka lhostejný, a získali přátele, kteří náš podrželi. Sami bychom to sice zvládli, ale s jejich pomocnou rukou to bylo lehčí. Jsem jim za to strašně vděčná. Není nad to dívat se do očí pejskovi, i když s handicapem, ale šťastným, že je s námi a raduje se ze života. Děkujeme panu doktorovi Vepřekovi a celému personálu za ochotu, za pomoc. Ceníme si i pomoci rodiny Kubátových a jejich Áronka. Bohužel už si Áronka nikdy nepohladíme. Jako dědeček odešel do psího ráje brzy po tom, co jsme si Panchita dovezli domů.  Nám Áronek už na vždy zůstane v srdíčku. Ne jen pro mě, ale i pro lidičky co ho znali, je hrdina. DĚKUJEME ÁRONKU 

 

                                                                                                                                                                               Jiřina Gaislerová s rodinou